Je čas na otázky.

Světlovlasý muž si stáhl kápi hlouběji do čela, aby se lépe chránil před poryvy ledového větru. Zahalený do těžkého kožešinového pláště šplhal barbar po zasněžené stráni tyčící se nad osadou. Závěje mu zde sahaly až po pás a razit si jimi cestu do svahu bylo namáhavé, lid Waleyrské divočiny si však na surovost severu již dávno přivykl.

Brzy dosáhl vrcholku stráně lemovaného hradbou borovic. Vstoupil do lesa, kde bylo sněhu méně a i vítr zde vanul mírněji. Vyrazil k opodál stojící chýši nejasně se rýsující mezi útlými kmeny. Jeho kroky provázelo krákání krkavců, vrzání stromů a tlumené sténání dechu Fiedry, bohyně větru. Nic z toho ale nevnímal - myslel jen na to, co jej čeká tam uvnitř.

Chatrč obklopoval proutěný plot zpevněný pravidelně rozmístěnými kůly, jejichž povrch jizvily enigmatické řezby. Příchodová cesta ke dveřím chýše byla zbavena sněhu. I ji lemovaly kůly. Pokroucené, ověšené kůstkami a lebkami drobných tvorů. Mezi dřevěnými pahýly byly nataženy pevné šňůry, z nichž visely malé rampouchy a potrhané kusy zvířecích kůží, které pokrývala jemná vrstva námrazy.

Barbar přistoupil ke dveřím, nad nimiž se vyjímalo obrovské a bohatě rozvětvené jelení paroží. Pomalu odsunul západku a vstoupil v teplo chýše. Do nosu jej ihned udeřila směsice těch nejrůznějších vůní a zápachů. Ze stropu zde visely sušené byliny, houby, listí a další přírodniny. Nejvíce jej vždy zaujaly kořeny mandragor mrazivě podobné lidským tělům.

V ohništi uprostřed místnosti se vzhůru sápaly plameny, vrhající na stěny míhavé stíny. Sotva za sebou Waleyran zavřel, těžký závěs na druhé straně pokoje se odhrnul a zpoza něj vystoupil prastarý bezvousý muž s holou hlavou potetovanou posvátnými symboly protkanými v jediný složitý obrazec. Šedé oči lemovalo husté obočí a kůži měl svraštělou jako stoleté duby. Byl shrbený a musel se opírat o pokřivenou hůl. Zastavil se před ohništěm, odložil sukovici a obě ruce natáhl k plamenným jazykům.

„Nuže?“ Hlas starce byl slabý, přesto v něm příchozí zaslechl podrážděnost a netrpělivost.

„Přišel jsem za ní, svatý,“ odpověděl tázaný uctivě. Dřív než stihl dokončit větu, závěs se znovu odhrnul a do místnosti vplula vysoká mladá žena oděná jako sama noc - měla teplý černý šat, jenž jí sahal až po paty, velmi dlouhé rovné vlasy téže barvy se dotýkaly svými konečky jejích hýždí, krk ženy zdobil matně se lesknoucí náhrdelník s ohnivými opály a zápěstí jí ovíjely náramky z říčních perel a tmavě šedých kůstek. Jen její pleť byla bledá. Pleť a bělmo kolem safírových duhovek, v nichž se topily úzké zorničky. Nalíčená víčka měla taktéž barvu těch nejtemnějších stínů a oči ženy byly divoké a bezbožně krásné, propalující každého, na koho upřely svůj pohled.

„Jistě... za ní,“ zamumlal stařec nedůtklivě a poodstoupil od ohně ve stín, takže jeho vrásčitá tvář nyní byla skryta.

„Posaď se,“ promluvila žena něžným hlasem a ukázala na dřevěnou stoličku postavenou v rohu místnosti. Barbar přijal nabízené místo a sledoval, jak černovlasá strčila ruku přímo do ohniště. Ani sebou přitom necukla, maso se neškvařilo. Vytáhla odtamtud rozžhavený uhlík a vhodila jej do džbánovité nádoby stojící na plochém kameni mezi stoličkou a křeslem z vrbového proutí. Vzduch se začal plnit kouřem zvláštní vůně, zatímco zvenčí k nim stále doléhalo sténání větru, zpěv krkavců a hlasy borovic.

Žena přes své křeslo přehodila sobí kožešinu a usedla do něj. Upřela zrak na válečníka. „Mluv, Rorne, a já ti možná položím otázky, které hledáš.“

Barbar nervózně pohlédl na starce skrytého ve stínu, pak se zadíval zpět na ženu před sebou. „Pronásledujou mě moje sny. Už několik týdnů. Opakujou se.“ Přejel si rukou přes strniště. „Nedají mně spát.“

Černovlasá mu naznačila, ať pokračuje.

„Jsou prostě takové jiné, zvláštní, celé rozmazané. A je to, jako by mě… jako by mě ty sny volaly, ja-... Hek, jak to říct… Možná po mně bohové chtějí, abych tato vidění následoval,“ pronesl Rorn.

„Chtěli bohové někdy něco jiného než být následováni?“ zeptala se žena.

Barbar věděl, že černovlasá nečeká odpověď. Chvíli nad jejími slovy dumal, potom znovu promluvil: „S každou nocí je to nutkání silnější. Mám s tím něco dělat, nebo čekat, jestli to přejde?“

„Pokud volání jen sílí, co myslíš, že ti přinese trpělivost?“ opáčila modrooká.

Do psí tlamy, takže mně opravdu nezbývá nic jiného než ty sny následovat, pochopil Rorn. „Hmm… Ty sny mně ukazují mnoho obrazů, ale jitro mi nikdy nedovolí si je vybavit. Jen tři nejjasnější z nich mně pokaždé zůstanou v hlavě. Ty, které se opakujou. V prvním vídávám Větrný průsmyk v Bílých horách, kde jsem už kdysi byl. Ve druhém je to obrovská stavba z kamene, jakou jsem v životě neviděl. A ve třetím… bělovlasá žena s chladnou tváří a mečem, který vydává bílé světlo. Obklopuje ji temnota. Jak zjistím, co to všechno znamená?“

„Jak to nezjistíš?“

Waleyran se naklonil dopředu a bedlivě sledoval ženinu tvář. Jeho nos zcela naplnil kouř z nádoby. „Jaký osud mě čeká, když se vydám na tuto cestu?“

„Nejsi to spíše ty, kdož čeká na osud?“ tázala se černovlasá v odpovědi.

Rorn sklonil zrak k zemi a přemýšlel. „Je moje budoucnost v mých rukou nebo v rukou bohů?“ Pohlédl zpět na ženu a ještě víc se předklonil. Modrooká se také předklonila a na tváři jí hrál lehký úsměv. Válečník ucítil vůni pryskyřice a ne poprvé ani naposled se zamyslel, kdo ve skutečnosti ta osoba před ním je.

„Nejsou snad tvé ruce v rukou bohů?“ pravila mystická žena a stařec v rohu se rozchechtal chraplavým smíchem. Hořící dřevo v ohništi hlasitě zapraskalo a do vzduchu vzlétla sprška jisker.

Rorn se neklidně ošil. „Proč si bohové vybrali právě mě?“

„Udělali snad bohové chybu?“ zkřivily se smyslné rty v úšklebku.

Válečník se opřel a přemýšlel, jestli vůbec chce znát „odpověď“ na svoji poslední, dosud nevyřčenou otázku. Dlouho jen mlčky zíral do safírových tůní ženiných očí a ty jeho pohled trpělivě snášely. „Měl bych jít sám, nebo vzít své přátele s sebou?“ zeptal se pak.

„Měla by tato odpověď zaznít z mých úst?“

Rorn mlčel.

Žena se zvedla z křesla. „Už nemáš žádné další otázky.“ Tentokrát to bylo oznámení.

Rorn také vstal, lehce pohladil ženina prsa, jak kázal obyčej, poté věnoval poslední pohled svatému a opustil chýši.

Šel v předklonu zahloubán do vlastních myšlenek, proto málem vyletěl z kůže, když na něj náhle někdo promluvil.

„Za svatým, nebo Posedlou?“

Barbar se na svou sestru rozzlobeně zamračil. „U medvědí prdele, toto mně nedělej.“ Prohrábnul si vlasy. „Jako vždycky, za Posedlou,“ odpověděl pak.

Tayša stála opřená o mohutnou borovici a samolibě se usmívala, neboť měla radost, že se jí podařilo bratra vylekat. „Nějaké štěstí na její otázky?“ vyzvídala.

„Ne, ani ne.“