Ostroskalský les

Rok 167 V. d. k.
243 let před usednutím Orseona Delrana na trůn

Psal se rok 167 Věku dvojí krve. Avirské království zasáhla černá smrt. Lidé byli zoufalí a uchylovali se k nejkrajnějším řešením. Stejně rychle jako mor se zemí šířily zvěsti o tom, že tuto nákazu dokáže vyléčit míza lešeny. Hony na strážkyně hvozdů započaly.

Zpěv ptáků a listů šumících ve větru se nesl jejím snem. Tentokrát to byl žalozpěv. A skrze oči skřivana navjana viděla, proč les smutní.

Její matku, lešenu, lidé ulovili a odvlekli do své osady. Nařízli jí cévy a vysáli z ní mnoho mízy. Zesláblá a přivázaná za ruce ke kůlu teď čeká na smrt uprostřed opuštěné vísky. To navjana viděla ve snu, viděla to v mysli skřivánka, který v noci přiletěl a uvelebil se u ní.

Trpí, truchlil vítr.

Umírá, lamentovaly stromy okolo.

Dcera lesa procitla. Rozplakala se a zabořila tvář do huňaté srsti vlka, který ji svým kožichem v noci zahříval. Zvíře se probudilo a zvedlo hlavu. Okamžitě vycítilo smutek své přítelkyně a olízlo jí ucho jazykem.

Navjana po chvilce vstala a rosa v jejích vlasech se zatřpytila v paprscích světla, které ostrůvkovitě pronikaly korunami a malovaly na mech a listí zlatou mozaiku.

Vstal i vlk, protáhl se a otřel se navjaně o bok a nohu.

Dcera lesa jej pohladila po šíji. Poběžíš se mnou? Pro mou matku?

Rychleji než vítr.

---

Uháněli téměř celý den, jen s několika přestávkami. Se soumrakem klesla navjana vyčerpáním na kolena. Sesunula se zády do trávy a zhluboka dýchala. Už nemohla dál, nohy ji neposlouchaly. Chodidla měla celá od krve, jak si je odřela zběsilým během.

Neměla ani sílu se rozplakat. Její matka umírala a ona ležela bezmocně v trávě. Málem se zadusila návalem úzkosti a zoufalství. Nepamatovala si, kdy naposled zažila trýznivější pocit. Snad jen tehdy, když jí umíral přítel, lidský lovec, a ona mu nedokázala pomoci.

Odpusť mi, matko, ale už nemohu… Doplazila se k nejbližšímu stromu a schoulila se mezi jeho kořeny. Velký vlk se k ní přitulil. Smutnil, protože smutnila ona.

Zlatočervená záře slunce ještě chvíli hýčkala les, pak den podlehl noci. Navjana už spala, vlk však nikoli. Mezi kolébajícími se korunami stromů viděl na nebeské kopuli vycházet čarokrásné hvězdy. Nevěděl, co jsou zač, neznal jejich tajemství, a možná proto je tolik miloval. Nikdy se nechtěl dozvědět, čím jsou.

Kolébání temných tvarů okolo, stromů objatých nocí, nakonec uspalo i chundeláče, koneckonců i on byl unaven z dlouhého běhu. Nikde ale žádný živý tvor nenačerpá ve spánku více energie než v bohatém lese.

---

Nad ránem je probudil déšť. Nejprve na ně z koruny dopadalo jen několik kapek, ale ty se začaly rychle množit, když už listy nedokázaly zadržet více vody. Navjana otevřela oči a ztuhle se postavila na prokřehlé a bolavé nohy. Její vlčí přítel se taktéž zdvihl a vytřásl si déšť z kožichu. Pak zívl a ukázal tak zubatou čelist s dlouhým jazykem.

Navjana měla žízeň, z větších listů proto sesrkala zadrženou vodu. Doufala, že brzy narazí na bystřinu. Vytáhla se na špičky a rukama se snažila dosáhnout na rozednívající se nebe. Pak pohlédla na vlka. Tak běžíme.

Rychleji, než letí ostříž.

---

K vísce dorazili odpoledne. Navjana toto lidské sídlo už několikrát z povzdálí viděla, nikdy se ale nepřiblížila takto blízko. Už kus před prvními domy ji do nosu zasáhl odporný puch. Rozklad a smrt. Z toho zápachu se jí zdvihal žaludek. Nebylo divu, že lidi vesnici již opustili. Kdo by chtěl na takovém místě žít?

Navjana klusala dál a věrný vlk ji doprovázel.

Minuli černou hromadu tvořenou spálenými ostatky, poté proběhli kolem příkopu, kde hmyz hodoval na útrpně vyhublých tělech, jen zpola zaházených hlínou. Tělech starců a stařen, dospělých i dětí.

V široce rozevřených očích navjany se zračila nevýslovná hrůza.

Hned na rohu prvního domu byl do země zatlučen vysoký kůl. Silnými hřeby k němu byla za dlaně a chodidla přibita mrtvá rusalka, ohlodávaná vranami. Dcera lesa ji poznala jen podle bledé nazelenalé kůže - rusé vlasy jí lidé ostříhali, aby se jimi chránili před neštěstím a zlými silami.

Navjana odvrátila zrak a utíkala dál, do středu vesnice. Tam spatřila druhý kůl. A k němu byla přivázaná lešena.

Matko! Dcera lesa k ní doběhla.

Ale půvabná a spanilá ochránkyně hvozdů již byla mrtvá.

„Aaahhh!“ Zubožený výkřik navjany rozřízl morové povětří a rozlehl se vískou. Zhroutila se na kolena a nehty si rozdrásala kůži na hrudi, jako by si chtěla vyškrábat ven vlastní srdce. Zbavit se té bolesti uvnitř.

Vlk zakňučel a sklopil hlavu.

Navjana hleděla na matku a plakala. Ta, jež jí darovala život, ta, jež ji vychovala, došla na konec své poutě. Pořezaná a navrtaná kvůli míze, která jí kolovala cévami. Uschlá a na tváři ožehlá ohněm. Žádná vůně lesa se kolem ní už nevznášela, vše odešlo s jejím životem. Zůstal jen zápach smrti vanoucí vískou.

Dcera lesa povolila matčina pouta a nehybné tělo se jí svezlo do náruče. Navjana s lešenou poklekla a pevně ji objala. Hladila ji po zelených vlasech a plakala jí na rameno.

V tom objetí byla všechna její láska. Celý les lásky.

Trvalo dlouho, než navjana nakonec položila tělo matky na zem a dosedla hýžděmi na paty. „Aaahhh!“ vykřikla znovu, tentokrát to však byl hlas hněvu. Nesla se v něm surová moc přírody, zuřivost, s jakou vichřice ničí vše, co jí přijde do cesty.

Vy zatracení proklatí lidé. Copak vám nic není svaté?

Dcera bezmocně svěsila hlavu i ramena. Vzala matku znovu do náruče a vrávoravě se postavila. Pak s ní vykročila pomalu k lesu, následovaná vlčím společníkem.

---

Tady by se ti líbilo, maminko.

Navjana složila tělo do mechu vedle bystřiny. Vlk si vedle něj lehl a truchlivě na lešenu hleděl. Během pár chvil po ní už běhali první mravenci, dosedl na ni motýl, spadl na ni lístek. Nebude trvat dlouho a vyrostou na ní dřevokazné houby, zavrtají se do ní larvy.

Navjana vzpomínala, jak ji matka učila pozorovat Přírodu a rozumět jí. Stromům, květinám, zvířatům, zemi, vzduchu, všemu. Vzpomínala na okamžik, kdy si pod jejím dohledem pohladila poprvé laň. Kdy pozorovaly z koruny stromu úsvit.

A koloběh života a smrti si teď bere, co mu patří. Až do západu slunce zůstala navjana se svou matkou. S příchodem noci vstala a věnovala strážkyni hvozdů poslední pohled. Tady se o tebe les už postará. Ničí smrt nepřijde nazmar. Smrt je jen další život. Navjana se smutně usmála.