Bílé hory

Rok 409 V. d. k.
Půl roku před získáním Úsvitu a dobytím
Xelmarovy hrobky v Nae≈Ydris Saerlinou

Netrvalo dlouho a dorazila k maličkému jezírku napájenému potokem. A pak to spatřila. O kus dál zel ve skalní stěně vchod do jeskyně. Kněžka se s nadějí nadechla, rychle ale zkrotila své nadšení – jeskyní vhodných pro útočiště našla v horách už několik, nikdy ale neukrývaly Xelmarovu skrýš.

„Prosím, ať zase uvnitř není medvěd.“ Vystoupala k jeskyni a nad vchodem spatřila vyrytá slova ohlazená staletími a obléhaná lišejníky. Stály tam dva nápisy, jeden tastedarský, napsán iladainou, druhý v denerijštině, napsán denerem. A oba hlásaly totéž:

Uvnitř čeká smrt.

Vydechla štěstím. Tohle bylo úžasné. Snad ještě nikdy neměla z psaného slova takovou radost. Našla jsem tě. Zabodla hole do sněhu a zvedla paže do výše. „Ha! Konečně!“

Rozesmála se. Ten srdečný zvuk zcela kontrastoval s chladným stenem větru. „Dobře, a teď se uklidni,“ vyzvala se nahlas. Přece jen právě hleděla na hromádku vybledlých kostí, které se povalovaly v ústí jeskyně a podtrhovaly vážnost slovního varování. Vítr postupně posouval sníh zvenčí k hnátám a plnil jím prázdné dutiny lebek. Především zvířecích, ale čarodějka si všimla i dvou lidských.

Takže někdo přede mnou už jeskyni objevil. Možná horalové hledající úkryt? Pohledem našla nejsušší místo – jeden ze skalních výklenků prost sněhu – a složila tam svoje věci; hole, rukavice, tornu i tkanou deku. Odepjala si z holínek sněžnice a shodila z hlavy kapuci. Bílé vlasy zavlály ve větru. Rozepnula si vlněný plášť a nechala jej spadnout z ramen. Protáhla si záda, krk i prsty, srovnala si opasek s mečem a postavila se zpět do středu vchodu.

Podle rozložení kostí nebylo těžké uhodnout, kde se skrývá ochranný melnir. U stěny jeskyně sedělo několik větších kamenů, v nichž byl magický nerost nenápadně zaklíněný. Saerlina pohlédla na protější stěnu, u jejíž paty v podobné hromadě ležel další melnir. Oba byly vyhaslé – žádná kouzla v nich už nezbývala. Doufala, že se k mágovým pozůstalostem doposud nikdo nedostal.

Zahleděla se do tmy jeskyně. Celý den pochodovala sněhem, teprve teď se ale skutečně třásla. Napětím. O takovýchto objevech snila už od dětství.

Stejně tak dobře se z té tmy ale už nemusela vrátit. Zabita démony či kouzly legendárního mága.

Měla bych požádat o pomoc Wylmiru a kněžky.

Tohle však byl její objev. A nemínila se dělit o mágova tajemství. Ještě chvíli zírala do bezedné nicoty, pak vykročila vpřed za zvuku praskajících kostí.

Dřív, než ji mohla tma zcela pohltit, vytáhla z kapsy vlastní melnir, malý, akorát do ruky. Napustila jej bílým světlem a ozářila si jím cestu. Holé stěny ji nyní svíraly z obou stran, tuny skály nad hlavou se jí připomínaly tísnivým pocitem. Osamocená, obléhaná černí.

Proud myšlenek ji unesl zpět do Talharu, do doupat démonů. Na místo, kde každý stín mohl znamenat smrt, kde se noc stávala bojem o přežití. Život, jenž nechala za sebou, zatínal své pařáty do přítomnosti.

Tam ale neměl co dělat. Saerlina zatnula zuby a vytlačila z hlavy jedovaté vzpomínky. Držela své světlo pevně. Vlila do melniru další magii a naplnila nerost až po okraj jasnou září.

Zjistila, že chodba se rozšířila v jeskynní dóm s vysokým stropem. Na chvíli ji zaplavil vzletný pocit, podobný, jaký v ní vyvolávaly majestátní síně Iamaldiru. Postoupila v útroby skalní katedrály. Byla malou bludičkou uprostřed černé pustiny. Byla plamínkem víry modlitele a prázdno kolem mlčením bohů. Do mysli se jí postupně začaly vtírat pocity nahoty a nicotnosti. Na rozdíl od sídla jejího řádu, tohle bylo místo věčné tmy.

Vtom jí něco zakřupalo pod nohama. Další kosti. Nasucho polkla, hrdlo stažené. Vkročit do neznáma jeskyně se náhle zdálo jako opravdu špatný nápad.

Sotva začala zvažovat návrat, zaslechla ke své hrůze pohyb. Nejprve z jedné strany, pak ze druhé, ze třetí, všude okolo. Její melnir již záhy nebyl jediným zdrojem světla. Zpoza skalních zákrutů se postupně vynořilo osm postav. Mezi zbytky tkání a oděvů jim z těl prosvítala rudá magie a hořela jim i v očních důlcích. V rukou třímaly kameny a ubohé zbytky dávno rozpadlých zbraní.

Oživlí.

Dech Saerliny se zrychlil a ona naráz pocítila energii kolující jejími žilami. Bojovou extázi. Strach někam zmizel, nahradilo jej zocelené odhodlání.

Mrtví-živí příšerně zavřeštěli a rozběhli se proti ní.

Pustila melnir na zem, tasila meč a spojila se s Roanou. Přetáhla její energii do svého světa a zde ji zformovala v kouzlo. Ve výkřiku vybuchla bílou září, která se od ní v kruhu rozletěla. Některá zákoutí dómu v ten okamžik poprvé ochutnala světlo.

Vlna zasáhla všechny oživlé, jen tři se však zhroutili k zemi a magie z nich unikla v rudém záblesku. Saerlina ucítila znatelný úbytek sil, ale sotva ji to nějak zpomalilo. Nejbližšího z neživých zalila bílým ohněm a vyběhla mu naproti. Zaslepený jasem ani neviděl čepel, která mu usekla hlavu. Tělo bezvládně dopadlo na kámen.

Pátý oživlý kněžce málem rozbil hlavu kamenem, na poslední chvíli jej však i spolu s šestým odhodila tlakovou vlnou pryč od sebe. Sedmý skočil Saerlině kolem krku a vbodl jí nad pravý prs zrezivělý zbytek dýky. Oba se zřítili na zem a on se jí zakousl do ramene. Zavřeštěla bolestí, pustila vlastní čepel a naslepo jej popadla za lebku. Vypustila mu kouzlo Návrat klidu přímo do těla. Rudý záblesk a neživý znehybněl.

Než mohla vstát, doskočil na ni osmý a pokusil se jí do hrudi zabodnout kost, kterou třímal jako zbraň. On i zbraň se zastavili o štít, jenž nad sebou na poslední chvíli vztyčila. Neživý se začal po magické bariéře sápat a vzápětí na ní přistáli i zbylí dva.

Saerlina se choulila na zemi, která studila jako smrt, a šokovaně sledovala běsnící mrtvoly. Oči jim hořely rudou zuřivostí a magický štít se pod jejich údery povážlivě tenčil. Cítila se ve své pozici bezradně a to ji znovu naplnilo hrůzou. Snažila se shromáždit energii na protiútok, ale neúspěšně.

Tady nezemřu, mihla se jí hlavou myšlenka. Ne tak blízko.

Navzdory její naději projela štítem ruka oživlého a prsty jí vyryly šrám na stehně. A přímo nad jejím obličejem se teď objevila lebka.

Možná právě tato bezprostřední konfrontace se smrtí jí dodala vnitřní síly.

Jsem velekněžka Diverith.

Aniž by přerušila spojení s Roanou, skrze něž udržovala štít, otevřela druhé spojení, tentokrát se svou patronkou. Teprve teď poznáte svaté světlo.

Vydala ze sebe primitivní výkřik, který naplnil celý dóm a v ozvěně jím rezonoval. Prohla se přitom v zádech a vzplála stříbrným jasem. Oddala se zvířecké bezuzdnosti.

Kouzlo zprudka ožehlo neživé a vyhodilo je do vzduchu jako hadrové panenky.

Saerlina zalapala po dechu a převrátila se na břicho. Hlava jí řinčela a z nosu jí tekla krev. Spatřila svůj meč sáh od sebe, doplazila se tedy k němu, popadla jej a sebrala zbylé síly. Přišel čas dokončit práci.

Velekněžka povstala.